Standardizace v polygrafii je stále poněkud ožehavé téma, a to jak pro dodavatele (tiskárny) tak pro zadavatele (zákazníky tiskáren).
Při diskusích na téma standardizace jsem zaznamenal ze strany tiskáren tyto, anebo jim podobné výroky.
„Zavedením standardizace budeme tisknout „pouze“ standardně a nikoliv v maximální kvalitě.“
„Zákazník nechce standardní tisk, ale požaduje hezký výsledek.“
„Mám kvalitní stroj a tisknu lépe než konkurence, nechci tisknou jenom standardně“
„Standardizace je drahá a nepřinese mi žádnou úsporu nákladů“
„Neříkejte mi nic o posledních standardech – pracuji v polygrafii x let.“
Je nutno přiznat, že některé z námitek mohou mít i částečně racionální základ. Také mi ovšem připadá, že z nich zaznívá nostalgie po časech, kdy náš obor byl považován za cosi výlučného, co svým zaměřením jakoby tíhlo spíš k uměleckému řemeslu než průmyslu. V těch dobách skutečně záleželo více na individuálním mistrovství jednotlivých odborníků v celém technologickém procesu (reprodukce, sazby, litografie) a na umění sladit jejich výsledky při tiskové finalizaci a knihařském zpracování.
Účelem tohoto článku/přednášky, je podívat se na problematiku standardizace z jiného úhlu pohledu. a přesvědčit o přínosech standardizace právě autory výše uvedených výroků.
Připomeňme si, jak standardy ovlivňují náš každodenní život. Po krátkém zamyšlení pravděpodobně zjistíme, že náš život je na standardech přímo založen a standardizaci a její přínosy si ani neuvědomujeme. Ba právě naopak, situace kdy standardy nefungují nás často přímo obtěžují.
Obecně přijaté standardy nám umožňují v domácnostech používat elektrické spotřebiče které pracují při stejném elektrickém napětí 220V, umožňují nám vyměnit žárovku v lampě, dopravit se autem do práce při použití jednoho ze standardních typů paliv atp.
Situaci, kdy standardizace naopak nefunguje, zřejmě zažil každý, kdo se pokoušel (např. během dovolené nebo služební cesty) v některých evropských či jiných zemích marně připojit svůj elektrický spotřebič do elektrické zásuvky poněkud odlišného typu. Dalším příkladem pak může být dovoz elektrických či elektronických spotřebičů z USA nebo jiných koutů světa. Televize, videokamera, DVD přehrávač nebo i obyčejné DVD nebudou u nás fungovat nejen z důvodu odlišného napětí, ale pro jiný standard kódování záznamu.
Je třeba si uvědomit některé rozdíly mezi jednotlivými typy standardů a jejich váhu nebo důležitost z hlediska oboru.
De facto standard je obecně rozšířená a přijatá technologie nebo výrobní postup např. Quark pro sazbu, Microsoft Word a Excel pro firemní komunikaci. V polygrafii byl například De-facto standardem Cromalin jako referenční typ nátisku.
Průmyslovým standardem rozumíme obecně rozšířenou technologii, postup jednotlivého oboru. Tyto standardy se mohou mezi jednotlivými obory lišit. Příkladem takové oborového standardu může být vzorník barev Pantone – používaný v polygrafii a vzorník barev RAL používaný ve stavebnictví a architektuře.
Regionálními průmyslovými standardy rozumíme standardy jednotlivých států. nebo regionů. Příkladem mohou být národní normy DIN (Německo) versus ČSN (Česko). Dalším příkladem pak mohou být rozdíly např. Amerika versus Evropa. V tisku se můžeme potkat se regionálními standardy jako např. Fogra (Německo), SWOP (USA), Gracol (Anglie).
Mezinárodním standardem rozumíme většinou standardy ISO, např. měrné jednotky, nebo standardy ISO pro jednotlivé průmyslové obory s celosvětovou působností. V polygrafii je například takovým standardem ISO norma 2846-1 pro ofsetové barvy.
Na otázku proč standardizovat, platí pro všechny průmyslové obory zcela jasná odpověď. Standardizovaná produkce vždy v dlouhodobém horizontu vyhraje nad možná kvalitnější, ale většinou nákladnější produkcí, výrobkem či technologií. Standardy stručně řečeno umožňují komoditizaci produkce a nižšší výrobní náklady. Uzavřené, vysoce kvalitní, ale často také nákladnější technologie vždy v dlouhodobém horizontu prohrají souboj o udržení konkurenční výhody (vyšší kvality za vyšší cenu). Pro příklady nemusíme chodit daleko. Historie Fordova modelu T, nebo u nás Baťovy produkce jednoznačně ukazuje, že standardizovaná produkce na trhu vždy v konečném důsledku zvítězí.
Situace v polygrafii není v dnešní době až tak odlišná od jiných průmyslových oborů. Také proto dnes nazýváme náš obor polygrafickým průmyslem. Nebylo tomu tak odjakživa, hovořilo se o něm spíš jako o výlučném odvětví lidské činnosti, než jako o průmyslu, se všemi atributy výjimečnosti. Ta doba je však dávno pryč, ač se to některým nemusí líbit.
Je dobré si uvědomit, že v polygrafii existuje celá řada existujících norem, některé jsou již natolik zažity, že si ani neuvědomujeme, že je používáme. Vyplynuly jako podřízení skutečnosti, že většina vyráběných komponent technologie pro polygrafii se předem podřizuje existujícím regionálním a mezinárodním normám. Zde je třeba zmínit např. tiskové stroje, tiskové barvy, tiskové desky atp. Ve většině případů pak jsou jednotlivé komponenty technologie jednotlivými dodavateli vyladěny tak, aby podávaly optimální výkon právě při dodržení standardních podmínek.
Zkráceně řečeno, v ojedinělých případech jsme schopni dosáhnout nestadardními postupy “kvalitnějších” výsledků, než za použití standardních postupů. Ale ve valné většině případů je to přesně naopak, dodržování standardů nám zajistí optimální stabilizovanou produkci za nižší náklady.
K dalším důvodům proč se zajímat o standardy, patří i způsob jakým standardy vznikají.
Standardy vznikají širokým koncensem zástupců výrobců jednotlivých komponent polygrafické technologie, výzkumných ústavů, univerzit, oborových svazů a zákazníků. Myslet si, že zrovna moje firma, nebo jakkoliv schopný odborník, bude schopen konkurovat celým vývojovým týmům určujícícm a zkoumajícím chemické, fyzikální a další jevy týkající se tisku, je dle mého názoru čirá naivita. Naopak studiem aktuálních norem je možno velice levně získat cenné poznatky, které je možno aktuálně, či v blízké budoucnosti uplatnit a zvýšit tak svoji konkurenceschopnost.
Běžnou praxí v tiskárně, je situace ladění barevnosti dle požadavku zákazníka při rozjezdu stroje. Při použití všech aktuálních pomůcek, přednastavení barevníků pomocí CIP3 a automatických kontrolních ovládacích pultů tiskových strojů, by mělo být jakékoliv vzdálení se od standardní barevnosti považováno za chybu reprodukce. Samozřejmě je možné podle přání zákazníka změnit přísun barvy a ovlivnit tím barevnost, pak ale veškeré usilí dodavatelů o standardně kvalitní výsledek přichází vniveč, stejně jako veškeré investice do automatizovaného snímání kvality tisku a automatického přednastavení barevníků. V řadě případů je sice možné zákazníkovi vyhovět, často však za cenu skrytých nákladů, jako jsou delší přípravné časy, vyšší spotřeba materiálů, nižší stabilita tisku atp.
I když jsem si vědom, že každé přirovnání kulhá, nabízím několik přirovnání s provozem osobního auta. Samozřejmě je možné místo nafty vyrobené podle normy načerpat do auta např. fritovací olej. Dokonce je možné na toto “palivo” ujet několik tisíc kilometrů. Výsledkem však bývá zničení, anebo přinejmenším poškození některých částí motoru automobilu.
Dalším příkladem může být tzv. “tunig” automobilů. Ten můžeme přirovnat právě k onomu ladění barevnosti v tiskovém stroji. Tzv. tunig spočívá v používání výrobcem neschválených doplňků, které “vylepšují” vzhled nebo “výkon” automobilu. Ano, je možné pomocí tzv. přečipování zvýšit výkon motoru (často však na úkor výrobcem plánované životnosti), nebo vylepšit vzhled automobilu (často však na úkor bezpečnosti vozidla).
Výše uvedená analogie celkem přesně ilustruje situaci, kdy zákazník na tiskárně požaduje nestandardní barevné úpravy odchylující se od standardu. Zákazníkovi je možné sice vyhovět, často ale za cenu vedlejších efektů, jejichž ekonomické a technické dopady je třeba zvážit.
Je zřejmé, že v diskusi o standardizaci, zejména pokud se týká kvality a barevnosti, se budou střetávat někdy protichůdné představy zákazníka tiskárny (zadavatele) a tiskárny (výrobce). Je jenom na pracovnících tiskáren, zda využijí šance poučit se včas z existujících standardů. a využijí je ke svému prospěchu. V opačném případě budou dříve nebo později ke standardizaci dotlačeni některými z poučenějších zadavatelů tisku, a ocitnou se tak, dle mého názoru, v pro ně ne zcela výhodné pozici slabšího partnera.
Následující ISO normy pro ofsetový tisk si dovoluji doporučit ke studiu.
Definuje barevnost, nárůst tiskového bodu, povolené tolerance, pro 5 základních typů papírů. Nahrazuje a ruší předchozí normu 12647-2 z roku 1996. Je prakticky shodná s německou normou DIN.
Definuje barevnost a standardní sady ofsetových tiskových barev, postupy testování, postupy měření, referenční tiskovou podložku. Nahrazuje a ruší předchozí normu 2845:1975, která byla odvozena od společné práce European Confederation of Paint(CEPE) - známá jako Euroscale.
Popisuje sadu minimálních kontrolních prvků pro kontrolu tisku, parametry a postupy měření.