1) Jaká kritéria jsou podle vás klíčová, pokud má být konkrétní digitální nátisk uznán za kontraktační nátisk?
2) Je možné digitální nátisky dělit do kategorií podle náročnosti klientů na barevnou věrnost (a v souvislosti s tím třeba i dle důležitosti zakázky, finančního objemu, apod)? Pokud ano, kde vedou hranice a jak je stanovit?
Obávám se, že samotná otázka není formulována zcela štastně. V obecné rovině můžeme tvrdit, že každý nátisk, který dvě smluvní strany uznají jako „referenční“ nebo „dostatečný“ k potvrzení obsahové a barevné správnosti můžeme považovat za kontraktační. Obávám se však, že takto obecné tvrzení, i když logicky v zásadě správné, není odpovědí ve smyslu otázky. Předpokládám, že sama otázka pátrá spíše po kvalitativních parametrech.
Je třeba zdůraznit, že situace digitálního nátisku není až tak odlišná od analogového nátisku. Koneckonců i v případě analogového nátisku neexistují specifická kritéria kvality a barevné věrnosti, podle kterých se může zákazník orientovat. Jistě, je možné barevnou věrnost analogového nátisku v „laboratorních“ podmínkách ověřit, ale koncový zákazník se řídí spíše podle obecně subjektivně přijatých standardů a požaduje „Cromalin“. Řada lidí může namítnout, že u analogového nátisku můžeme používat kontrolní klíny, které nám zajistí objektivní vyhodnocení kvality, ale kontrolní klíny nám v zásadě vyhodnotí pouze správnost zpracování té které technologie, nikoli však vlastní barevnou věrnost či kvalitu.
Stejně je tomu u digitálního nátisku, u řady dodavatelů existují jednoduché kalibrační procedury, které vyhodnotí správnost - stálost chování digitálního nátisku, ale stejně jako v případě analogového nátisku ve většině případu vyhodnocují pouze správnost chování samotného procesu digitálního nátisku (ink-jetové tiskárny a RIPu), ale už vůbec nevypovídají o barevné věrnosti směrem k tisku.
Závěrem bych se proto omezil na poněkud obecné prohlášeníi, které je však obecně platné pro analogový i digitální nátisk. Existují kvalitnější a horší technologie nátisku. I za použití kvalitních technologií je při nesprávném výrobním nastavení možno vyrobit nepoužitelný nátisk. Stejně tak je možné za použití méně kvalitních technologií při správném postupu - nastaveních vyprodukovat relativně kvalitní nátisk.
Kvalitativní parametry technologií nemusí být vždy podstatné, zvláště když se pokusíme použít např. Cromalin nebo „vysoce kvalitní digitální nátisk“ pro simulaci novinového tisku.
Samotnou otázku, kritérií – věrnosti nátisku vzhledem k tisku, tak ponechávám nezodpovězenou, jelikož je takřka nemožné na ni v krátkosti odpovědět. Rozbor problému barevné věrnosti by totiž vydal na samostatný článek.
I nadále se tak budeme musíme smířit s tím, že některá pracoviště budou poskytovat kvalitní nátisk a jiná méně kvalitní nátisk, a to nezávisle na použitém zařízení, technologii či dodavateli.